názvosloví oděvu používané ve středověku
Bruchy
Bruchy, z německého brouchen, neboli spodní kalhoty – spodky, plní funkci spodního prádla. Obecně je lze rozdělit na dlouhé bruchy (chauces, femoralea) a krátké hace. Bruchy v kombinaci s nohavicemi plní funkci kalhot. Existuje několik možností jak takové bruchy ušít. Vše se odvíjí od použitého střihu a materiálu. Ze střihů je na výběr od prostého střihu, v podstatě obdélníkového tvaru, až po složitější a lépe padnoucí střihy odpovídající dnešním střihům. Nejpravděpodobnější materiál používaný na bruchy je len, zřejmě jemnější, lepší kvality. Hrubý len neposkytuje příliš komfortu. Bruchy urozeného movitého člověka mohly být ušity třeba z kvalitního dovozového hedvábí.
Nohavice
Nohavice jsou částí oděvu, který z dnešního hlediska nahrazuje punčocháče. Jako oděv se používali již ve 12. století. První typ nohavic měl tvar zúženého válce s řemínkem pod patou. Ve 14. století jsou však nohavice delší a uvazují se k bruchám ve výšce pasu na jeden až dva cípy. Současně přibyla špička a "podrážka", která nahradila původní řemínek. Nohavice tak tvoří na stehnech druhou pod koleny pak první vrstvu oblečení. Nohavice se běžně šili z vlněných a lněných látek. Stejně tak se dali vytvářet pomocí pletení nebo nailbindingu. Pokud se nohavice podšije, může tvořit i náhradu bot.
Cotte
Stejně jako dříve byla i ve 14. století základem oblečení tunika, která existovala ve dvou variantách a to spodní a svrchní. Staročeský výraz pro tuto část oblečení s jistotou nevíme, objevuje se název suckenie nebo suckně, ale patrně se tak označoval i jiný typ oblečení. Jelikož byla střední Evropa do jisté míry ovlivněna francouzskou módou, objevují se i v latinských textech většinou označení z francouzštiny a to cotte a surcotte. V první třetině 14. stol. započala éra zkracování, která s trochou nadsázky vyvrcholila o sto padesát let později téměř dnešním pánským standardem – kalhotami a košilí. Počátek 14. století je ale stále ještě konzervativnější a pánové nosí košile až ke kotníkům, ti odvážnější v délce pod kolena. Módní jsou štíhlé rukávy na předloktí a aby se cotte dalo obléct, je zde potřeba zapínání na knoflíčky. Prostý oděv ale přetrvává bez těchto módních vlivů a zůstává především praktickým. Dámské cotte je dlouhé až na zem, rozšířené klíny pro lepší pohodlí při chůzi i jízdě. Střih ještě stále není moc vypasovaný, ale rukávy se nosí úzké stejně jako u pánů. Výstřihy se začínají prohlubovat, ale v roce 1320 je tento trend stále ještě téměř nepatrný. Protože jde o nejzákladnější vrstvy oděvu každého člověka, šila se cotte do různého počasí, lněná i vlněná, zdobná hedvábná pro movité. Svrchní i spodní cotte se zdobily úměrně s movitostí majitele. Běžné byly drobné výšivky, lemy v kontrastní barvě, karetkové pásky. V případě prostého oděvu mohlo jít o jednoduchou vlněnou výšivku krku, u šlechty o bohatou hedvábnou či vlněnou výšivku s perličkami nebo korálky.
Gardecorps
Gardecorps se oblékal při nepřízni počasí jako nejsvrchnější vrstva oděvu - jde o velmi praktický svrchník opatřený kapucí. Obléká se přes surcotte a proto je většinou široký a má volné rukávy pro větší pohodlí zvláště na cestách. Aby dostatečně chránil před chladem a deštěm, musí být vlněný a případně podšitý druhou vrstvou či kožešinou u movitějších. Kapuce je přišitá napevno a je také dostatečně široká, aby se pod ní dala obléct kápě nebo jiná pokrývka hlavy či v případě dam i větší účes se zavitím. Pro lepší pohodlí je možno vystrčit ruce z rukávů buď prostřihy v úrovni lokte nebo rukáv není přišitý po celém obvodu už v rameni a pak lze vystrčit ruku už v rameni. Rukávy tak visí dolů a nepřekáží při práci. Často nelze vymezit, zda je daný kus oděvu gardecoprs nebo surcotte s rukávy nebo vlněné cotte s kapucí. Názvosloví je v tomto ohledu spíše matoucí. Existoval i jiný typ svrchníku – garnache, česky karnáč. Karnáč je jakési pončo, svazované nebo sešité na bocích. Mohl být s kapucí i bez ní, typické jsou „kornoutovité“ rukávy v délce k lokti.
Opmerkingen